Jak velká čtyřka urvala kus vysočiny
| Reporty
Tak uběhlo jen pár dní od mapování TT a už jsme vymýšleli, kam se pojedeme projet dál. Petr zkoušel výmluvy typu, mám sjeté pláště, vysypal se mi střed apod. Výmluvy byly rozptýleny hned po rozhovoru s Jendou, že není problém v bikero okamžitě vyřešit. Oko nám tedy padlo na cykloarénu Vysočina a po pár minutách bylo rozhodnuto. Teď už jen zkombinovat volný čas obou nových „členů“ ČB, doladit detaily s dopravou apod. a můžeme vyrazit. Postupem času se přidala Jendova kolegyně z práce a posléze taky Terka. A konečně se začalo plnit ono slavné, čím víc lidí, tím víc komplikací. Domlouvání termínů, srazů a odvozů kol nebralo konce, ale po celodenních messengerových přestřelkách je vše vyladěno.
Ráno v šest mi zvoní budík, sbírám věci, nakládám kolo a vyrážím směr Hradec. U Gabči čekám na kolo a přichází zděšení. Poprvé v životě vidím na kole něco jiného než rychloupínák k sundání předního kola, venku tma jako v p…i ,Gabča taky netuší, jak jej sundat a začíná nelítostný souboj s nakládkou kola. Kolo s váhou lehce přes dvacet kilo nám dává zabrat. S vypětím všech sil a vyzkoušením všech pozic ( s kolem, ne s Gabčou ) vítězíme a já pokračuji na další zastávku. Celou cestu uvažuji, jak s těmito převody a váhou kola chce jet holka singletrack? Stojím před bikerem, přichází Kuba a ukazuje mi, jak jednoduše se kolo sundává. Vážně si nepřipadám jako idiot. Nakládáme poslední kolo, dostávám kamery a poslední informace a s přáním fajn výletu vyrážím směr Globus, kde na mě snad Petr čeká. Petr dorazil, čekáme na děvčata a pokračujeme na Nové Město na Moravě. Hned v Pardubicích slepě následuji navigaci ( mám taky nárok něco v tomhle výletu posrat )a neberu v úvahu Petrova slova, že jsme měli odbočit. Na kruháči nabíráme směr zpět, holky v autě za námi si snad ničeho nevšímají a už jde konečně vše podle plánu.. Po hodině a půl dorážíme na místo, vytahujeme kola, kamery a zjišťujeme, že nikdo neví, jak s nimi zacházet. Půl hodinka zkoumání a řádně vymrzlí odjíždíme na vysněnou vyjížďku.
Cyklo aréna vysočina ZDE
U mapky areálu zjišťuji, že nikdo nemá cestu načtenou, a proto kroužíc na kole, abych rozmrzl čekám, jak se parťáci domluví. Za chvilku je rozhodnuto a my konečně sjíždíme z asfaltu na lesní cestu. Prvních pár metrů rovinky a potom už jen stoupání po vrstevnicích. Začíná se projevovat nevhodná volba DH kola na singletrack a děvčata tlačí…Jelikož mám něco našlapáno, jedu první a za mnou v závěsu Grusič. Po posledním výletu na TT bych čekal, že bude spíš tlačit, ale zjevně je zdrogovaný a stále se drží. Neujíždím mu moc daleko, aby nebyl smutný a vzal mě s sebou i příště. Přijíždíme na vrchol, čekáme na děvčata a potom letíme z kopce dolů, pár zatáček, sem tam nějaký kořen, šutr a cesta se stáčí zpět proti kopci. Při pohledu za sebe je mi děvčat líto, opět tlačí a dokonce přiznávají, že tyhle kola opravdu brát neměla. Traily jsou ale nádherně vymyšlené, a proto výjezd není tak prudce pekelný. Jezdíme nahoru a dolů a dobře se bavíme. Jediný opravdu krkolomný úsek nás čeká na černé, kdy se všichni zasekáváme na hraně obrovských balvanů a tlačíme kola zpět, abychom zjistili, jak dál. Pod sjezdem jsou tři maníci, kteří nám radí a postupně všichni bez ztráty kytičky stojíme pod kopcem. Čeká nás poslední úsek, který je dost prudký, děvčata si cestu zkracují roštím a čekají dole, my s Grusičem jedeme nahoru a pak posledních pár metrů z kopce. Dojíždíme k autům, nakládáme kola a své zmrzlé těla a loučíme se s dalším zdolaným singletrackem. Po cestě zpět si dáváme zasloužený oběd a rozprcháváme se plni dojmů k domovům. Byla to další suprově strávená neděle v kruhu super lidí a už se těším na další společnou akci.
Jarda
